video :)

Přes tísíc třista padesát čtyři korzických zatáček.

Chvilku před začátkem velikonočních prázdnin jsem se vydala spolu s bandičkou slovinských kajakářů na výlet za pádlováním na Korzice. Potom, co jsme díky zpožděnému trajektu strávili příjemný den v Livornu - malebném a čistém italském přístavu- konečně nám bylo při západu slunce dopřáno spatřit pobřeží naší vysněné Korziky.

Naší řekou na rozjetí bylo Travo. Nejen kůli tomu, že bylo jednou z mála řek, které měli tou dobou ještě zbytky vody, ale i díky omezení splouvání pouze na pondělky a pátky. Naše multikulturní skupinka skládající se z osmi Slovinců, jednoho Maďara a mě jako zástupkyně ČR, potrénovala organizované splouvání, takže nakonec nebylo potřeba dělit se do menších skupinek a mohli jsme si všichni užívat pekně pohromadě - pádlování:)

Další v pořadí bylo Fium Orbo, říčka, která teče snad nejkrásnějším údolím na světě. Zapádlovali jsme si tu společně s Jakubem Šedivým, Jakubem Němcem a jeho okouzlující ženou Meg Smith, která po první řece nechtěla pádlovat s nikým jiným než s naší partičkou a Slovincem Fizem :)

Tady jsem zachytila vstupní peřej do horního kaňonu Orba, kterou každý normální smrtelník přenáší a Jakubové smaží.. Naneštěstí tu naší skupinku potkalo jedno vyhozené rameno,takže jsme si potrénovali první pomoc a záchranou akci a Filipko konce zájezdu pil jako o život, jen aby se nezbláznil, když musel přihlížet jak všichni ostatní pádlují.

Uzoučký tobogán na spodním Orbu. Hlavně se nepolekat a držet pádlo pěkně na straně abychom se nezasekli (nic pro blondýnky – bez urážky Lenko;).

Pěkně se bavíme při sjíždění skočíků ve spodním kaňonu...

Potom, co jsme zvedli naše nahá pozadí z přírodních lázní uprostřed malinké franzouzské vesničky, nasedli jsme v prostřed dalšího slunečného dne na spodní Taravo. Mnozí si jistě vzpomenou na tuhle úplně bílou peřej, která byla opět jednou z těch “ pro Jakuby a pár statečných”. Hlavně kvůli záludnému nájezdu a ošklivým kamenům přímo pod hladinou ve spodní části peřeje.

 

Takle jedeme s Lukou známou peřej “ Pět prstů”, super zábava!

Cikánský odpočinek na silnici po sjetí spodního Tarava.

Potom, co jsme dojeli k Rizzanesse, pozdravili našeho známého oslíka, chvíli váhali nad vodočtem potom co jsme přependlovali auta, jsme odhodlaně nasedli do našich plavidel. I když vody nebylo zrovna nejvíce, byli tobogány a skoky naprosto famózní.

Během prohlížení nejvyššího sedmimetrového vodopádu na Rizzanesse můžeme vidět mnoho vážných tváří, můžeme ale také slyšet spoustu vítězných výkřiků po jeho sjetí. Naše skupinka přežila s jedním zlomeným pádlem, což můžeme považovat za úspěch.

Bohužel je přehrada již téměř hotová, takže bude většina horní části spolu s přítokem Codi zaplavená. Voda na spodní části bude závislá na elektrárně, což znamená, jak všichni dobře víme, že bude většinu roku suchá...Proč..?

Kouzlo Korziky – krajina se proměňuje každých pár kilometrů (od hustých kanadských hvozdů po středočeské háje) a od písečného pobřeží to trvá k zasněženým vrcholkům hor méně než hodinku – ráj na zemi!

Naší poslední řekou byla Codi – strmý úzký potůček, který teče čarovnou dolinkou jako z Pána prstenů. I když při pohledu z mostu vypoadá Codi úplně bez vody, hned co se po pár desítkách metrů zařízne do úzkého kaňonu, poznáváme že je vody tak akorát. A tak jen vřískáme nadšením po každém skoku a vodopádku ( až na ten, na kterém jsem si narazila záda při příliž plochém dopadu..).

 Na závěr ještě romantický Zet-západ slunce pořízený na severním pobřeží ostovu Korzika.

Díky za fotky Jakubovi Šedivému ( http://jakubsedivy.com/) . 

Další obrázky z výletu k shlédnutí na  https://picasaweb.google.com/bbrabcova/Corsica2011# .

Na novém Velocu

   Když mi přímo z české pekárny dorazil do Slovinska úžasně bleděmodrý mazlík Veloc, nemohla jsem se dočkat až  ve smaragdových peřejích Soči konečně vyzkouším novou loď pro lehké holčičky i středně těžké jezdce. A tady je výsledek v podobě mých prvních pocitů:) Už po prvních záběrech je jasné, že rychlost nebude Velocovi dělat problémy, což se projeví i při surfování na menších vlnkách ( pro velké to bude platit také ). Je sice stabilní a pocit jistoty a bezpečí je s ním zaručen, zároveň je ale živý a hravý, na příklad elegantní zajíždění do vracáků je jednou velkou radostí. Špička má v porovnání s Raptorem více zdviženou, takže se při průjezdu válci i válečky drží hezky na vrchu a nechá vás tak krásně rychle vypádlovat ze spárů dravých peřejí. Tvar je příjemně vyvážený, takže při správném nastavení sedačky nehrozí, že by Velocovi šlapala voda na záď. Díky hranám a hrankám na špičce bude dobře držet směr při sjíždění řek s větším průtokem, ale i na úzkých zablokovaných potocích s menší vodou je loďka obratná a dá se snadno nasměrovat i méně silným záběrem. To samé platí o boofovaní, které je na Velocu víc než jednoduché, a tak jsem si zatím skoro na každém skoku vysloužila úsměvy slovinského publika.

Myslím, že si s Veloušem budeme určitě dobře rozumět:)

Děkuji za fotky Jakubu Šedívému and Gregoru Zadravcu

Zpět časem v Bosně a Hrcegovině

    Na velikonoční prázdniny jsem s Matějem vyrazila na týdenní výlet do Bosny, který byl zároveň kajak školou pro tři dánské chlapce. Protože v Dánsku jim kvůli nadmořské výšce divoké řeky netečou jezdili kluci doposud jen rodeo a tak se chtěli naučit základní chování na řekách a techniku ježdění na creekovce. Podle všech dostupných zdrojů jsme vybrali Bosnu jako dobrou lokalitu pro seznámení s divokou vodou; nabízí různě náročné obtížností a rozmanité charaktery terénů, od úzkých technických soutěsek po široké vodnatky bohaté na velké vlny.

    Bosna je zajímavá nejen z kajakářské ho pohledu, ale nabízí mnoho i ve směru poznávání zcela odlišného života a kultury. V podstatě hned jak přejedete hranice dostanete neodbytný pocit, že jste se posunuli tak o sto let zpátky v čase, a to nejen díky neosvětlenému koňskému povozu mířícímu ve 2 ráno na prasečí trh. 

 
Vrbas je nejbližší řeka za hranicemi, známá díky raftovému mistrovství v roce 2005 v jeím spodním a vodnatějším úseku. My jsme kvůli nadbytku vody jeli horní, užší a zablokovanější část nad dvěmi odporně zaneřáděnými přehradami.

 
Krásná a méně známá je i soutěska Sany. Leží už blíž k hranicím a tak je zde větší nebezpečí min než v jiných oblastech. Miny jsou velkým nebezpečím při prohlížení,občas se povalují i ve vodě a jsou celkovým problémem Bosny, protože si je díky jejich domácí výrobě nikdo netroufne odstraňovat.

I chorvatské krásky obohatily naše zkušenosti o nádherné traventinové skoky se slušnými válci a vodopády, nejvyšší okolo 6m.

 
Bosnu a Herzegovinu jako lokalitatu na výlet můžu každému vřele doporučit. Místní obyvatelstvo je přátelské, jídlo levné a dobré, domácí alkohol též. Kromě min jsou nevýhodou poměrně velké vzdálenosti mezi řekami, takže člověk stráví hodně času v autě, ale nádherná příroda a skvělé vodácké zážitky za to určitě stojí!